Jobspin

Na konferenci “Práce bez hranic” budeš moderovat panelovou diskuzi “Legislativa versus praxe: Aktuální příležitosti pro zaměstnávání cizinců”. Kdybychom měli pojmenovat ve stručnosti, ten největší nesoulad mezi tím, co říká zákon, a to s čím se zaměstnavatelé i cizinci potýkají denně v praxi věděla bys, co by to bylo?

Myslím si, že úplně nejzákladnější nesoulad spočívá v tom, že zákon jako takový vnímá migraci primárně jako administrativní proces. To znamená, že je potřeba něco formálně vyřídit, aby cizinec mohl přijet, legálně pracovat a stát se součástí našeho systému.

Zatímco zaměstnavatelé a samotní cizinci přistupují k věci z té nejpraktičtější a nejefektivnější stránky. A v tom bodě se naráží. Už teď víme, že firmy v řadě oborů čelí nedostatku pracovníků a cizince nehledají jen z vlastní vůle, ale proto, že bez nich nedokážou zajistit provoz ve výrobě, službách nebo dalším rozvoji. Nedostatek panuje v technických profesích, ve zdravotnictví, ve výrobě a chybí nám i kvalifikovaní specialisté.

Zaměstnavatelé potřebují reagovat, plánovat a jednat co nejrychleji. Pokud jsou ale procesy administrativně zdlouhavé, nepředvídatelné a náročné, tuto potřebu to jednoduše neuspokojí.

Totéž platí pro cizince. Ti potřebují jasné informace a predikci, protože řeší životní krok, kdy přicházejí do nové země. I oni vyžadují srozumitelná, uchopitelná a co nejjednodušší pravidla, aby celou situaci, stejně jako celý imigrační systém, dokázali úspěšně zvládnout.

Pro cizince představuje Česká republika šanci na lepší pracovní uplatnění, vyšší příjem a bezpečnější prostředí pro ně i jejich rodinu. Pokud ale narážejí na složité procesy, překážky už na vlastní ambasádě, dlouhé čekání a nedostatek informací, ztrácejí v celém systému důvěru.

Ztrácejí pak i víru v to, že cesta do Česka by mohla mít smysl.

Aktuálně největší bariérou a problémem je, že už několik let čekáme na rozsáhlou novelu zákona o pobytu cizinců a s ní spojenou digitalizaci migračních procesů. Tato legislativa má zpoždění a bez ní nemůže odstartovat ani potřebná digitalizace. To je v tuto chvíli ta vůbec největší brzda, a to včetně zajištění lepší, rychlejší a transparentnější cesty celým systémem.

Digitalizace by už se ale měla se spouštět, už je to hotová věc, není to jen “hudba budoucnosti”.

Samozřejmě ano, dokážeme to už ohraničit konkrétním časem a možným termínem. Spuštění je nicméně stále ještě otázkou delší doby a do té doby budou procesy stále zabržděné a málo transparentní. Spuštění se předpokládá začátkem roku 2029, bavíme se tady tedy ještě o dalších dvou letech. Z hlediska technologií a vývoje na trhu práce přitom dva roky nejsou zrovna krátká doba.

Ano. Je to tak a pojďme se na chvilku ještě vrátit k tomu panelu na konferenci. Tam se vlastně setkají zástupci ministerstva práce, ministerstva průmyslu i zástupce hospodářské komory, která reprezentuje zaměstnavatele. V čem je podle tebe hlavní přínos, když se takhle všichni vlastně sejdou na jednom místě? Co z takového panelu může vzejít? Co od toho očekáváš?

Očekávám, že se tam potkají tři různé světy. Každý tento sektor totiž vidí jen určitou část problému nebo agendy.

Zaměstnavatelé přesně vědí, co chtějí, co potřebují a kde se jim jakých lidí nedostává. Na druhou stranu Ministerstvo práce a sociálních věcí vnímá zejména perspektivu ochrany trhu práce – hlídá prekarizaci, brání se nekalým praktikám ze strany některých zaměstnavatelů či agentur a skrze tato pravidla chrání samotné pracovníky. Ministerstvo průmyslu a obchodu je zase elementem, který má rozhýbávat ekonomiku. Vnímá, že se hospodářství musí natáčet k aktuálním potřebám a sledovat vývoj nejen v rámci EU, ale i celosvětově.

Každý z těchto systémů tak sleduje svou vlastní perspektivu a ne vždy ty jednotlivé myšlenky a mechanismy fungují v souladu nebo vytvářejí společnou cestu. Někdy právě z těchto odlišných pohledů vznikají bariéry, které pak dopadají na fungování celého systému.

Od panelu si tedy slibuji, že si ukážeme, že pracovní migrace není něco odděleného, ale že ji musíme vnímat jako pevnou součást celkového trhu práce v České republice. Musíme k ní přistupovat komplexně, jako k tématu regionálního i celorepublikového rozvoje a celkové konkurenceschopnosti naší země. A podle toho musíme přizpůsobovat i jednotlivé kroky: nemluvit o tom separátně, nevnímat to jako zvláštní agendu, ale chápat to jako společnou věc, kterou je nutné ošetřit ze všech úhlů pohledu.

Chtěla bych se nyní přesunout k roli centra, protože máte obrovské zkušenosti s integrací zahraničních pracovníků. Jihomoravský kraj je trošku specifický v tom, že není centrem jen výroby nebo jen IT, ale setkává se tu zastoupení mnoha rozličných firem. Jak se liší potřeby nabíraných cizinců a samotná integrace v závislosti na daném sektoru? Můžeš nám to prosím popsat?

V některých sektorech se sem cizinci dostávají rychleji, zejména pokud jde o vysoce kvalifikované pracovníky, pro které máme dobře nastavené vládní programy. Díky nim je cesta poměrně rychlá a zaměstnavatelé mají pracovníka k dispozici v relativně krátkém čase.

Můžeš být prosím trošku konkrétnější, co se týká těch časových horizontů?

Deklarovaná lhůta nepřesahuje tři měsíce, přičemž v závislosti na součinnosti zastupitelského úřadu a dalších okolnostech může být celý proces dokončen již během jednoho až tří měsíců.

Běžně platí, že pokud má zahraniční pracovník připravené veškeré potřebné podklady a doklady, získává vízum a pobyt do měsíce. Proces u vysoce kvalifikovaných je tak docela rychlý a v mnoha ohledech jednodušší než u pracovníků na méně kvalifikované pozice. Svou roli hraje i to, že v této kategorii nejsou tak vysoké kapacity, které by celý proces brzdily.

Jejich potřeby po příjezdu se však příliš neliší od lidí, kteří do Česka přicházejí na méně kvalifikované pozice. Je pravda, že kvalifikovaní pracovníci mívají vysokou úroveň angličtiny a přicházejí do pracovního prostředí, kde je angličtina běžným komunikačním jazykem, často v celofiremním měřítku. Firma jim navíc dokáže zajistit podporu s bydlením i dalšími aspekty relokace.

Oproti tomu u lidí, kteří směřují do výrobních a příbuzných oblastí, bývá jazyk větší bariérou. Firmy na to nebývají vždy plně nachystané, ne všichni kolegové se dokážou s nově příchozími domluvit a prostředí nebývá tak mezinárodní. Ze strany zaměstnavatele navíc obvykle chybí tak silná podpora při zajištění bydlení, zdravotní péče a celkové orientaci v systému.

Na druhou stranu, základní potřeby mají všichni stejné. Potřebují normálně žít, někde bydlet, mít dostupné zdravotní pojištění a v případě rodin umístit děti do školy či školky. Potřebují také pocit bezpečí a sounáležitosti ze strany společnosti.

Právě dobrá integrace a zajištění zázemí jsou klíčové zejména u vysoce kvalifikovaných cizinců, aby se v regionu nerozhodli zůstat jen na pár měsíců nebo let, ale naopak na mnohem déle a stali se tak dlouhodobým přínosem.

Ve výsledku obě skupiny řeší podobné věci, liší se hlavně prostředí, do kterého přicházejí. Pro ty výše kvalifikované je mnohem víc „friendly“, protože firmy jsou rovnou nastavené na mezinárodní komunikaci.

Ano, jsme lidi. Ráda bych se v další otázce vrátila na systémovou úroveň. Jaké systémové změny nebo zjednodušení by podle tebe Česku pomohly, abychom neztráceli konkurenceschopnost v rámci EU a světa? To jsou přece jen zásadní věci. Firmy si na to často stěžují – ve srovnání třeba s Polskem relokační procesy trvají dlouho a do budoucna to bude stále klíčovější. Jaký krok by pomohl?

U nás je to jednoznačně digitalizace. Obíhat by měly digitální verze dokumentů, nikoliv papíry. Potřebujeme digitalizaci, zpřehlednění a přístup k celému procesu pro samotné cizince i jejich zaměstnavatele, aby bylo jasně vidět, v jaké fázi se daná záležitost nachází.

Pokud nastane nějaký problém, například s chybějícím nebo nesprávným dokumentem, systém by na něj měl reagovat pružně. Měl by lidi informovat co nejjednodušší a nejrychlejší cestou v podobě notifikací, nikoliv prostřednictvím papírů nebo dopisů, které chodí ve fyzické podobě poštou a pak se často ztrácí nebo se nevyzvedávají.

Ano, říkalas, že digitalizace bude spuštěna za roky, to je strašně dlouhá doba. Za dva roky už budeme žít v jiném světě.

To je ono. Opravdu si myslím, že tohle je obrovský hendikep celé České republiky a v tomhle fakt zaostáváme. To je jedna věc.

Druhá věc je, že pokud už tu nějaké digitální systémy máme, dost často nejsou navzájem kompatibilní ani v rámci jednotlivých resortů, což je velké minus. Pokud tedy potřebujeme, aby byla Česká republika konkurenceschopná, musíme jednoznačně zefektivnit migrační procesy skrze digitalizaci a co nejvíce je propojit se systémy, které už zaměstnavatelé běžně používají, ať už jde o datové schránky, identitu občana nebo další digitální nástroje. Potřebujeme do těchto zavedených systémů imigrační agendu postupně integrovat, jedině tak to bude správně fungovat.

Chtěla bych ještě zdůraznit, že příchodem cizince ta práce nekončí. Je potřeba si ho tady také udržet. Pokud jako země chceme lákat kvalifikované pracovníky ze zahraničí, musíme být konkurenceschopní nejen v tom, že tito lidé rychle dostanou pobyt, ale také v tom, že pro něj budeme mít dostupné zázemí, ať už jde o bydlení, zdravotní péči, vzdělávání či další služby.

Musíme náš systém připravovat na to, že součástí Česka nejsou a nebudou jen čeští občané. Do budoucna to takto unifikované jednoduše nebude.

Máš třeba i nějaká čísla, kolik lidí takhle odejde?

To ti z hlavy přímo neřeknu, ale zásadní je fakt, že už dnes tu máme v desetimilionové zemi víc než milion lidí z jiných oblastí. A nedělám si iluze, že by se to číslo mělo snižovat, ba naopak, právě s ohledem na současnou demografii, technologický vývoj a naše reálné potřeby.

V určitých segmentech sice umělá inteligence problém s nedostatkem pracovníků vyřeší, ale například ve službách nemůžeme čekat, že něco takového zařídí. Zejména zdravotnictví a sociální péče budou do budoucna potřebovat lidské kapacity, tam AI nenastoupí. Když se podíváme na demografii, na to, kolik lidí nám stárne a kolik jich naopak vstupuje na trh práce, vidíme obrovskou mezeru, která se sama nenasytí.

Pokud ještě můžu, moc ráda bych všechny pozvala na naši společnou konferenci. Slibuji si od ní, že začneme, nebo spíše budeme neúnavně pokračovat, v otevírání těchto základních témat. Musíme jasně říkat, že nejsme země, která si může dovolit zavřít hranice, že jsme pevnou součástí EU a chceme zůstat konkurenceschopní. Součástí toho je i přemýšlení o tom, jak být ještě víc mezinárodní, otevření a jak adekvátně reagovat na potřeby trhu práce a celkového ekonomického rozvoje.

Určitě jsem moc ráda, když se na konferenci potkáme a budeme tato témata co nejpraktičtěji pojmenovávat. Je nutné tyto myšlenky neustále pouštět do prostoru. Obzvláště v dnešní situaci, kdy je cizinec či migrant nezřídka braný jako sprosté slovo a objevují se hlasy o tom, že se máme nedejbože nechat vyloučit z EU nebo zavřít pracovní trh pod záminkou, že nám cizinci berou práci. Proti tomu je nutné okamžitě postavit jiné argumenty a neustále opakovat: ne, my potřebujeme mít pružný trh, potřebujeme být ekonomicky aktivní a musíme vnímat potřeby zaměstnavatelů a trhu práce v širším globálním kontextu.

Krásný, děkuji moc. Trošku jsem váhala, jestli se na tohle mám zeptat, protože je to politické téma, takže jsem ráda, že jsi o tom začala mluvit, protože je to podle mě velmi zásadní záležitost. Jak říkáš, opakovat, zvýrazňovat a vracet to do debaty, musí tam zaznívat i protihlas k těmto názorům.

Přesně tak. Když se podíváme, jak komunikují jiné evropské země, tak ty skutečně otevřeně říkají, že úspěšná země se rovná takové, která dokáže schopné a motivované lidi ze zahraničí získat, zapojit a hlavně udržet.